V pondělí se do naší planety málem trefil téměř kilometrový šutr. Jeho pád z nebes by to tady dole pořádně vyčistil. Zatímco si Severní Korea vystřeluje raketky do Japonského moře, Amerika vráží peníze na nekonečné konflikty v Afghánistánu, Iráku či Lybii, mnoho manželů si denně vjíždí vzájemně do vlasů, ve sluneční soustavě se nachází tisíce šutrů, které si to jednoho krásného dne zaparkují přímo na naší matičce Zemi. Jestli to bude za rok, nebo za sto tisíc let, to nevíme, ale jisté je jedno - jednou to bude.
Konflikty a nejednota jsou nejspíš lidskému rodu vlastnosti zcela přirozené. I když má člověk jako jedinec solidně kreativní myšlení, jako kolektiv se chová s prominutím hůř než kolonie mravenců. I mravenci, pokud poznají své okolí, snaží se dosáhnout stavu, který jim dává vysokou pravděpodobnost k přežití. Samozřejmě, může se dostavit nějaký tvor vyššího řádu, který do mraveniště jednoduše kopne, ale to jsou osudové prvky, které nelze předvídat. To, jestli ten nebo onen šutr do naší planety narazí, se však předvídat dá, a přesto se člověk, stejně jako mravenci v případě kopance od tvora vyššího řádu, spoléhá na štěstí.
Spoléhat se na štěstí v situaci, kdy jsme dost silní na to, abychom neštěstí předvídali a dokonce mu zamezili, to je dost málo.
Prostředí, ve kterém se nacházíme, není bezpečné. Bezpečno není pod peřinou, pod střechou a ani v superobřím mrakodrapu velkého amerického města. Bezpečno není nikde. Přesto už člověk vládne takovými znalostmi, aby možné nebezpečí zminimalizoval. Člověk už má prostředky k tomu, aby na Zemi vznikl opravdový ráj, takový ráj, o kterém se píše ve Starém zákoně. Ráj Eden, vyvážené společenství vyšší síly, člověka, rostlin a zvířat zde na Zemi. Dnes je reálné položit základy k dosáhnutí harmonie.
Často přemýšlím, co je vlastně lidská civilizace zač. Je to kolonie bakterií nebo virů? Podle vnějšího chování se dá usuzovat, že ano. Země z vesmíru zásluhou člověka vypadá jako živá buňka posetá množstvím světlých bodů vytvářejících rozsáhlé osvětlené oblasti. Myslím, že zasažený organismus nějakou infekcí, buňka postižená nemocí, bude vypadat hodně podobně. Naše civilizace se rozlézá do všech stran, přirozený ekosystém je na ústupu. Jedinou a pro nás zatím těžko překonatelnou hranicí je okolní skorovakuum, rozsáhlý prostor, který člověku brání v šíření. Jinak by už jistě dávno překonal všechny známé hranice. Je to vlastně podobné, jako když se určité typy virů nedokáží šířit vzduchem. I pro ně se jedná o obrovskou vzdálenost, kterou nedokáží překonat, tak jako člověk nedokáže překonat vzdálenosti mezi hvězdami.
Můžeme jen doufat, že si člověk své parazitální stádium uvědomí, a začne se ne jako jednotlivec, ale jako celá civilizace chovat rozumně, a žít se svým hostitelem - planetou Zemí v symbióze. Protože tohle je jediná možnost, jak tuto bizarní kolonii zachovat. V opačném případě hrozí zkáza. Ať už vlivem obranných mechanismů planety, nebo zásahem osudové vyšší moci z vesmíru.
